<body><script type="text/javascript"> function setAttributeOnload(object, attribute, val) { if(window.addEventListener) { window.addEventListener('load', function(){ object[attribute] = val; }, false); } else { window.attachEvent('onload', function(){ object[attribute] = val; }); } } </script> <div id="navbar-iframe-container"></div> <script type="text/javascript" src="https://apis.google.com/js/plusone.js"></script> <script type="text/javascript"> gapi.load("gapi.iframes:gapi.iframes.style.bubble", function() { if (gapi.iframes && gapi.iframes.getContext) { gapi.iframes.getContext().openChild({ url: 'https://www.blogger.com/navbar.g?targetBlogID\x3d3176792194332476809\x26blogName\x3dPetruv+Blog\x26publishMode\x3dPUBLISH_MODE_BLOGSPOT\x26navbarType\x3dBLUE\x26layoutType\x3dCLASSIC\x26searchRoot\x3dhttp://petrgutweil.blogspot.com/search\x26blogLocale\x3dcs\x26v\x3d2\x26homepageUrl\x3dhttp://petrgutweil.blogspot.com/\x26vt\x3d4729867072887888194', where: document.getElementById("navbar-iframe-container"), id: "navbar-iframe" }); } }); </script>
neděle 28. srpna 2011

Cesta do ameriky 2 aneb nic není jak má být.

Tak tankování je dokončeno a po skupinkách jsme voláni do letadla. Ukazujeme palubní lístek letušce a ta tátovi něco říká anglicky. No jasně americká posádka. Ukazuje nám kam jít. Našli jsme sedačky, sedíme uprostřed. Letadlo se plní, už jsme všichni.
Hlásí, že zavírají dveře a máme se připoutat. Myslel jsem, že to bude horší, máme každý malý monitorek a ovládání k němu i sedačky nejsou zlí. No uvidíme za 8 hodin.
Rolujeme na dráhu a pak ten strašnej kolos přidává plyn, zamačkává nás to do sedačky, jedeme strašně rychle a pak letíme. BUM zatáhli podvozek. Velice z volna nabíráme výšku, nic strašného.
Dostáváme sluchátka. Ještě stoupáme a už nám davájí kafe a oplatku. Taky nám cpou formuláře pro imigrační. Táta bílej nechce, si je jist, že ho nepotřebuje ale stejně nám ho nacpali.
No co psát, letíme, letíme a letíme. Snad technické údaje výška 13 000 m, rychlost 960 km/h. Nad Islandem lechká turbulence.
Po 6 hodinách se pohodlné sedačky stávají nepohodlnými a táta ze si zoufalství pouští vážnou hudbu, protože jak říká, ta se nemusí překládat.
Táta pořád zkoumá bílý formulař. Dokonce našel letušku, která umí českoposlsky. Chvilku se dohadují a na dotaz, když nemusíme mít vízum, jak má tedy vyplnit do kdy mu platí neví. Nakonec se usmála a řekla "to vyplní vláda". Táta se také usmál a řekl "a jsme v prdeli" :-)
Najednou motory ztichly a mi pomalinku klesáme. Nastal trochu šrumec. Každý si připravuje pasy a formuláře. Táta navíc vytištěnou ESTU a dopis pro nejhorší případy s telefonem Ivety. Táta je rozhodnut projít přes úředníka(ci) za každou cenu.
Co jsme zažili na letišti v NY je na novou kapitolu. Dnes tomu smněji ale tam jsem nesmál:-)
středa 17. srpna 2011

Letíme do New Yorku 1

Je konec července, neni hezky, je podmrakem ale nám to nevadí. Dorazili jsme přesne dle pokynů o 3 hodiny dříve na letiště v Ruzyni. My jsme tu přesně ale odbavení letu do New Yorku ještě neběželo.
Za chvilku se ale vše zmněnilo. Odbavení probíhá rychle. Na tátu sice vybalili hromadu otázek co kdy a jak balil. A pak nás poslali abychom zvážili zavazadlo a dostali palubní lístek. Na pasy nám nalepili delta security a číslo.
Ale první zádrhel. Dostáváme palubní lisky jenom na JFK ale my tam přestupujeme! Máme si v New Yorku někoho najít z Delty. No to jsem zvědav jak to zvládnem.
Jdeme k celnici a stojíme strašnou frontu ale pak se přesunujeme o okénku s označením čeští občané, kde nikdo neni.
Vše je jen banalita. Ted ještě najít gate. Ještě projít rengenama. Všechno železného sundat ale boty jsme si nechali. Máme ted ještě hodku do odletu a tak koukáme jak do našeho aerobusu tankují obrovské množství paliva.



Tak tímto jsme letěli 8,5 hodiny.

Štítky:

úterý 9. srpna 2011

CESTA DO AMERIKY

Ano nemožné se podařilo. Táta s tím dělal dlouho tajnosti ale nakonec musel s pravdou ven. Připravuje a domlouvá s naší neuvěřitelně výbornou známou cestu do USA. Celý den hledal nějaké levnější letenky a nakonec se podařilo. Vyplnil Estu a dostali jsme povolení odletět do USA. Bydlet budeme u Ivety. Tatínkova ale i moje strašně hodná kamarádka.
Mimochodem má fotografickou firmu a je hodně úspěšná. Snad se nebude zlobit když dám odkaz na její firemní stránky.
Sami můžete posoudit. Díky ní jsme toho zažili tolik.
Taťuldas mi radil abych to psal po kapitolách. Tak toto bude kapitola 0. Příště, teď se musím učit anglinu napíši jak jsme letěli a jak nebylo nic jak mnělo být.
Bohužel fotky z cesty na letiště nemám ale metro a autobus v Praze si může každý najít na netu.

Štítky: